PERUNI

Český národ se hlásí k Slovanům jako ke svým předkům. Ti si s příchodem na naše území přinesli i mnoho zvyků, obyčejů a také své pohanské náboženství. Pokusila jsem se stručně zde zmapovat za pomoci tištěných informací tyto základní potřeby a obyčeje.

Hlavní staroslovanští bohové:

SVAROG (jako Héfaistos)
Bůh ohně a světla.

SVAROŽIC – DAŽBOG ( jako Hélios )
Bůh slunce, syn boha Svaroga. U polabských Slovanů nazýván též RADEGAST, u jižních Slovanů nazýván BOŽIČ.
Radegast je též symbolem boje Slovanů za svébytnost proti německé expanzi.

PERUN
Bůh bouře, hromu a blesku.
Perunovým atributem byla sekera – zbraň slovanských bojovníků. Strom zasvěcený Perunovi byl Dub. Den v týdnu – čtvrtek.
Později byl Perun i dárce úrody vedle Dažboga a Velesa.

VELES
Bůh úrody, majetku a dobytka.
Atributem jsou dobytčí rohy popř. falické symboly.
Později v období křesťanství degradován na ďábla či démona.

Toto jsou pravděpodobně hlavní bohové všech slovanských kmenů.

Pak ještě ZELA ( staročesky ZELIE )
Bohyně zeleně a kult rostlinstva.

V Čechách jsou doložená jen božstva PERUN a VELES.

PŘÍRODNÍ DUCHOVÉ A DÉMONI

Nejširší oblast starého slovanského náboženství tvořila démonolatrie – kult přírodních duchů, bytostí nižšího řádu, oživujících přírodní zákony a jevy.

Starým domácím názvem pro démony je DIVA (divoženka, divý muž) a BĚS ( strašný ).
Podobně i ČERT ( od slova prokletí a čarování ).

Velká skupina přírodních duchů souvisela s :

ELEMENTY ( země, voda, vzduch a oheň )

Zemské elementy – skalní a horští duchové…
Zemský element pevné hmoty reprezentovali duchové hor, skal, jeskyní a kamenů.
Oreády – horské nymfy
Górzoni – horští duchové
Kovlad – pán podzemí
Runa – vládkyně zlatých dolů ( též Zemná paní )
Krakonoš – pán pohoří Krkonoše
Asilkové ( též Osilkové ) – obrové skal a řek

Byli jim věnovány obětní kameny s vyhloubeninkami, jež měly podobu misek, lidských nohou, rukou, zvířecích stop, střely, kříže apod. Voda z těchto jamek byla používána k léčení.

Vodní elementy – vodníci a rusalky…
Byl to kult bohů řek, jezer, studánek a moří.

Vodní nymfy
Vodníci
Rusalky ( též Samovíly, vodní a mořské panny, žínky )

Velkou samostatnou skupinou byly např.
Víly, které se rozlišovaly na : horské, vodní a oblačné.
Byly to krásné dívky s průsvitným tělem a s dlouhými zlatými ( rusými ) vlasy. Překrásně zpívaly a tančily. Mohly se měnit ve zvířata – nejčastěji v labutě, koně, sokola i vlka. Uměly věštit a léčit. Rodily se z rosy když byla duha. Byly vesměs hodné. Mezi zlé patřily zejména Černé vodní víly, které topily a strašily.
Na svátek Letnice se přinášely vílám oběti ke břehům vod.
Působení rusalek bylo na lidi většinou neblahé.

Vzdušné elementy – víly, pochvist, větrnice…

Pán větru ( WUOTAN, POCHVIST, PGWIZD, VICHR…)
Sestry pána větru ( BURJA, VJUGA…)
Bratr pána větru MRÁZ
Matka pána větru ( případně jeho žena ) VĚTRNICE nebo-li MELUZÍNA

Ohnivé elementy – plivníci, ohnivý muž…
Ohni se přičítala očistná moc ( i léčivá ), chránil před démony.
V době nástupu křesťanství se bůh ohně SVAROG změnil na démona a projevoval se v podobě Ohnivých dráčků, hádků, salamandrů apod.
V Čechách se jmenoval ZMOK či ZMEK ( ďábel ).
Jinou variantou byl
RARACH či RARÁŠEK. Téměř shodný je PLIVNÍK či PLEVNÍK.
Mezinárodními jsou SKŘET, SKŘÍTEK, ŠRAT…
Odlišný je
OHNIVÝ MUŽ známý i jako DÝMA či DÝMAČ. Je to strašidlo lidského původu, vesměs duše hříšníka.
BLUDIČKY byla bludná světýlka, duše zemřelých násilnou smrtí, nekřtěňátek apod.

Další specifickou skupinu přírodních duchů představovali :

VEGETAČNÍ DÉMONI oživující :

Polní bytosti ( Polevik, Polevoj, Žitná bába, Žitola, Serp, Serpyšyja, Posserpanc, polní víly, rusalky a mavky …)

Lesní bytosti ( Lešij, Lesovik, Manija, Lesní panny a žínky …)
Vládcem lesa byl LESOVIK, PAN či DIVÝ MUŽ, jeho ženským protějškem DIVÁ ŽENA či DIVOŽENKA.

Často sdíleli sféru své působnosti s :

DUCHY ČASU - duchy různé denní či noční doby Tito měli úzký vztah k vegetačním démonům. Střežili posvátnost určitého mezníku v rytmu času – poledne, půlnoc, západ slunce apod. ( Polednice, Večernice, Klekánice, Půlnočnice…).

Samostatnou skupinou jsou :

DÉMONI OSUDU - bytosti řídící lidský osud.

Slované byli přesvědčeni, že za osudem stojí duchové osudu.
SRÉCA – kladná
NESRÉCA – záporná
ROD – mužský démon
ROŽANICE ( ROŽDENICE ) – ženský démon
Všichni byly souhrnně nazýváni jako SUDIČKY.

Mezi Démony osudu patřili i Démoni nemoci :
ČUMA – morová příšera
LICHORADKA – démon zimnice
PRISTRIT – démon horečky
SMRT

Další skupinou byli :

DUCHOVÉ STŘEŽÍCÍ DOMOV A HOSPODÁŘSTVÍ
Jsou to tzv. domácí bůžkové, kteří chrání domov.

ŠOTEK – rád prováděl lidem šibalství, chránil
DOMOVOJ – chránil
KIKIMORA – škodil mužům a zvířectvu
KORGORUŠE – chránil
HAD HOSPODÁŘÍČEK ( DOMOVNÍČEK ) – záruka rodinného blahobytu

LIDŠTÍ DÉMONI

Do představ o záhrobí patřily duše předčasně či násilně zemřelých, udušených, sebevrahů, čarodějnic apod.
Někdy se mohly stejným způsobem projevovat i duše živých lidí ( vědmy, můry aj. )

MŮRA ( MORA, MARA, MORAVA )
UPÍR
VLKODLAK
PLANETNÍK – duše oběšených či udušených

KULT STROMŮ, ROSTLIN A ZVÍŘAT

STROMY

Úcta ke stromům tvořila neoddělitelnou část slovanského pohanství.
Většinou šlo o stromy staré, vykotlané nebo poznamenané zvláštními tvary. Jen takové stromy byly posvátné a nesměli se kácet, jinak hrozila smrt či těžká nemoc.
Nejposvátnějším stromem byl DUB.
Dalšími posvátnými stromy byla Lípa, Bříza, Jeřáb, Černý bez, Jmelí, Jalovec, Divoká růže, Hloh, Trnka aj.

ROSTLINY

Středem pozornosti bývalo především OBILÍ. Podobný význam měl ČTYŘLÍSTEK.
Zvláštní úctě se těšili kořeny rostlin, podobající se lidské postavě např. Mandragora, Posed bělokorý, Kořen rulíku, zlomocného, Kopřiva, Třezalka, Tolita, Pelyněk, Černobýl, Máta, Kopretina bílá, Kručinka německá, Rojovník bahenní, Oměj, Hořec, Turan ostrý, Routa kapradí, Mák, Česnek atd.
Jiné rostliny byly užívané jako afrodisiaka: Rosnička okrouhlolistá, Jílek mámivý či Matoha.
Kozlík lékařský chránil pannu před padnutím.

ZVÍŘATA

Ve zvířatech spatřovali Slované i projevy tajemného světa duchů i lidských duší, které berou na sebe zvířecí podobu.
Některá zvířata byla zaslíbená bohům:
Kůň – Svatovítovi a Radegastovi
Kanec – Radegastovi
Kohout – Svarogu a Charsovi

Některá zvířata byla údajně proměnou lidí – Medvěd, Labuť, Kukačka, Lasicem, Holub.
Z domácích zvířat se největší úctě těšil Vůl a Kůň ( někdy i Býk ).
Za velmi uctívané domácí zvíře byl považován Had, který se usídlil v domě jako ochranný domácí démon.
Také Pes byl uctíván.
Se zlými silami byla spojována Kočka a Koza. Kohout, který byl oblíbeným obětním zvířetem je plašil.
Napolo domácími zvířaty byli Čápi a Vlaštovky. Za svaté ptáky byl považován i Skřivánek, Slavík, Labuť, Orel, Jeřáb, Kukačka a Holub.
V písních a poezii se vyskytoval i Sokol.
Mezi divokými zvířaty hráli velkou úlohu hlavně Medvěd, Vlk a Jelen.

IDOLY, KULTOVNÍ PŘEDMĚTY, SYMBOLY, AMULETY

Kromě velkých idolů, jež sloužily chrámovému kultu, vyřezávali si Slované malé sošky domácích bůžků, kteří chránily jejich domovy.

KULTOVNÍ PŘEDMĚTY

Kromě idolů a drobných sošek sloužily kultu ještě další předměty a insignie např. Posvátné zbraně, Výstroj, Praporce, Polní znamení. Kromě těchto se objevovaly základní Hliněné předměty kotoučovitého nebo bochánkovitého typu ( zřejmě vyobrazení chleba ).
Dalšími předměty mohli být i nože s dvojitou volutou na místě držadla, dřevěné hole a kyje s vyřezávanou hlavicí. Dále pak hliněné figurky domácích zvířat, lžičky, klíče, sekery, hřebeny, lunice, zvířecí zuby a drápy, rolničky a mušle.
Ochrannou a magickou funkci plnily i KAPTORGY – drobné kovové schránky na krku, v nichž se uschovávali útržky látek, kůže, kůstky apod. Tyto chránili magickou silou svého nositele.
K magickým účelům sloužila i hliněná vajíčka zdobená barevnou polevou. Symbolizovala sílu a plodnost stejně jako figurky Falů. Svého majitele měly chránit rovněž rytiny umístěné na vnitřní straně nákončí opasků.

SYMBOLY

Zvláštní skupinu kultovních a magických motivů představovaly ideogramy, grafické symboly :
Kruh, kříž, kříž v kruhu, svastika, trikvetrum, pentagram, hexagram, kolo, rozeta, lunice a jejich kombinace.
Objevovali se na nádobách, špercích, zbraních apod. Starou symbolickou tradici měly i znaky v podobě rombu (kosočtverce), čtverce nebo obdélníku. K vzácným znamením patřil symbol ruky.

KNĚŽÍ, ČARODĚJOVÉ A VĚDMY

Tvůrci a nositelé pohanské ideologie představovaly dvě společenské skupiny:

Nižší sféra – Čarodějové, vědmy a hadačky
Vyšší sféra, kult božstev – kněží

OBŘADY, OBĚTI A SLAVNOSTI

Vedle pravidelných obřadů konaly se v rámci veřejného kultu i velké slavnosti, které se vázaly k určitým významným rytmům roku, jako Zimní či Letní slunovrat, Příchod jara a Podzimní sklizeň.
Hlavní smysl těchto slavností byl hospodářský. I když byly tyto slavnosti a svátky později překryty a ztotožňovány se svátky církevními ( vánoce, velikonoce, letnice apod. ), zachovávaly si většinou svůj původní pohanský ráz.

ZIMNÍ SLUNOVRAT

Tato slavnost pozůstávala z několika rozšířených prvků, které na sebe časově navazovaly. Byly to :
KRAČUN – svátek nejkratšího dne v roce
OVSEŇ či USEŇ – posypávání lidí zrnem
KOLEDA – obcházení s figurou, s prosbami, říkadly na počátku nového roku
MAŠKARNÍ PRŮVOD – zpravidla před svátkem Tří králů
VÁNOČNÍ SVÁTKY – spojovány s věštěním např. pálení kmene, pařezu nebo větve.

JARNÍ SLAVNOSTI

Hlavním svátkem jarních slavností bylo Vynášení smrti ( Mařeny, Mareny, Morany…)
Dalším svátkem bylo Chození s májí – vítání jara, stavění májí, pouštění věnečků po vodě apod.
Konec jara a přechod k letnímu období byl ve znamení svátků Rusalných. Zdobily se hroby a přinášely obětiny.
V Čechách se hrály hry na Krále a královnu - O svatodušním pondělí zvolili chlapce krále ( mezi sebou ) a královnu.
Podobná je i Jízda králů na Moravě.
Významné bylo i obřadní obcházení polí, čištění studánek, zdobení domů ratolestmi, slavnostní vyhánění dobytka na pastvu.

LETNÍ SLUNOVRAT

V rytmickém dění roku zaujímaly nejvýznamnější místo slavnosti Letního slunovratu.
Názvy a zvyky se kraj od kraje lišily, základním motivem zůstávalo Obřadní koupání, Pálení ohňů a Skákání přes ohně, Strojení a pochovávání symbolické figury, vše spojeno s nevázanou zábavou i pohlavní promiskuitou.
Poslední výroční slavností byly Dožínky.

OBŘADY V ŽIVOTĚ JEDNOTLIVCE

Kromě obřadů a slavností, které se konaly ve veřejném zájmu obce či kmene, provázel určitý rituál i významné mezníky v životě jednotlivce. Jsou to rituály k narození a dospívání, přes sňatek až po smrt.
První stříhání vlasů – Postřižiny – byla významným rodinným obřadem zejména u chlapců ( po 1 roce ). Věk dítěte kolísal : 1-3,5,7 let, při pohlavní dospělosti, o svatbách u ženicha i u nevěsty.
Také pohlavní dospělost u dívek provázely obřady např. Nošení ozdobných pásků, pentlí, čelenek a věnečků ve vlasech.

SVATBA

Zvlášť důležitým životním mezníkem byl sňatek. Před přijetím křesťanství docházelo ke sňatku dvojím způsobem:

1.Výkupem od otcem
2.Únosem

Se zvyků u nás jde při sňatku např. :

- zahrazovat ženichovi cestu
- zavírat nevěstin dům
- ukrývat nevěstu
- nastrkovat falešnou nevěstu apod.

Důležitým aktem bylo vložení ruky nevěsty do dlaně ženichovi. Stejně tak bylo rozšířeným zvykem zahalování nevěsty závojem po dobu svatebního obřadu.
Magický význam mělo obcházení nevěsty kolem stolu nebo krbu ( obvykle 3x ). Též přenášení nevěsty přes práh.
K obětinám patřilo i stínání černého kohouta nebo slepice a zejména velký svatební koláč.
Nakonec byla nevěsta po rozpletení nebo ustřižení vlasů začepena rouškou nebo čepcem na znamení, že je vdanou ženou a spolu se ženichem slavnostně uložena do svatebního lože.

POHŘEB

K tradičním zvykům patřilo nevynášet nebožtíka z domu dveřmi nebo vraty v ohradě, nýbrž oknem, otvorem ve stěně apod. Jeho smyslem bylo zmást duši zemřelého, aby se nemohla vrátit zpět a neškodila pozůstalým.
Rozšířenou součástí pohřebního rituálu byly chvalozpěvy, obřadní pláč a chvalořeči.
Tradicí byla i dobrovolná smrt milované ženy, ovšem z vlastního rozhodnutí. Ta musela zemřít vlastní rukou na hranici se svým manželem. Pokud se upustilo od spalování mrtvého, žena byla spolu se svým mužem zaživa pohřbena do hrobu.
Součástí pohřebního rituálu byl i fingovaný zápas za účelem zaplašením démonů. Stejný význam mělo přestrojování se a maskování.
Po obřadu následovalo obecné veselí spjaté s pitím opojného nápoje, především medoviny. Tato hostina na počest mrtvého se opakovala během 40 dnů několikrát a znovu ve výroční den úmrtí.

KOUZLA, ČÁRY a VĚŠTBY

K nejrozsáhlejším a nejhlouběji zakořeněným oblastem předkřesťanského světového názoru patří nepochybně magie. Tento prvotní pokus o ovládnutí sil přírody se zaměřoval na primární potřeby praktického života. Vzhledem k účelu, k němuž byly tyto praktiky zaměřeny, můžeme rozlišovat :

- Magii hospodářskou
- Magii osobní či rodinnou

Hospodářská magie zahrnovala především zájmy zemědělců, zapustila však kořeny i v řemeslné výrobě, v hornictví a v jiné produktivní činnosti. Rodinná či osobní magie představovala věštění, jež sloužilo zájmům větších společenství – kmene, rodu, tak i jednotlivce.

HOSPODÁŘSKÁ MAGIE

Na plodnost polí a dobytka byla zaměřena většina obřadů výročních slavností, vesměs provázených akty magicko-symbolického charakteru : obsypávání zrním v době zimního slunovratu, jarní vynášení smrti, masopustní voračky s náznakovým oráním kolem vsi, velikonoční svěcení zemědělských produktů, letní pálení a přeskakování svatojánských ohňů apod.

Kromě těchto hlavních obřadů prováděly se v různých krajových variantách další magické úkony. Zvláštní roli hrály zejména incepční praktiky, které záležely v obřadním zahájení určité činnosti např. orby, setí, sekání, mlácení apod.
Nemenší péče byla věnována dobytku. Usilovalo se o zvýšení plodnosti a o ochranu před nemocemi a zlými čarami.
V zemědělství byl člověk nejvíce závislý na nevypočitatelných silách přírody a proto magická praxe k jejich ovládnutí měla nejstarší tradici. S rozvojem řemesel se od ranného středověku přenášelo obdobné magické nazírání i do této oblasti.

RODINNÁ A INDIVIDUÁLNÍ MAGIE

V rodinné nebo v osobní magii bylo cílem získání blahobytu, zdraví, úspěchu v milostných záležitostech, ochrana proti zlu všeho druhu či jeho přivolání na hlavu nepřítele.
Na rozhraní aktivní a apotropické magie stálo nošení talismanů a amuletů, jež mělo přinášet štěstí svému nositeli, obdařit ho žádanými vlastnostmi a schopnostmi a chránit ho proti zlu.
TALISMAN byl závěsek, často s drahokamem nebo polodrahokamem, do něhož mohl být vyryt symbol či nápis; nosily ho především ženy.
AMULET měl delší nápisy a kabalistické znaky na papíře, kůži apod., uložené ve schránce nošené na krku. Byl především mužskou záležitostí.
Jako apotropické prostředky mohly posloužit také některé předměty denní potřeby, nástroje a zbraně např. kosa či nůž pod lůžkem nemocného, metla na prahu.
Uzel na opasku bojovníka chránil v boji, síť nevěstu, jež opouštěla domov. Prsten nebyl pouhou ozdobou, ale zabraňoval přístupu zlých duchů. Stejnou ochranu měla i čelenka, náramek, nákrčník, věnec apod.
Do této skupiny patřila i sexuální magie s nejrůznějšími praktikami k vyvolání zamilovanosti, nápoji lásky, afrodisiaky apod.
Další magií byla MAGIE ČERNÁ. Byla to zlovolná kouzla prováděná za účelem vyvolání škody, nemoci ba i smrti.

VĚŠTBY

Životní nezbytností veřejného i soukromého života bylo předvídání budoucnosti, ať už šlo o příští úrodu, o výsledek vojenského tažení, zdar obchodního podnikání nebo osud novorozence, uzdravení z nemoci, o rodinný či osobní blahobyt.
Proto bylo věštění součástí chrámových obřadů a zároveň i záležitostí čarodějů a hadaček.
Varianty věštění:

- Z VNITŘNÍCH PSYCHICKÝCH STAVŮ (předtuchy, sny, halucinace, extáze apod.)
- Z VNĚJŠÍCH ZNAMENÍ (pohyb nebeských těles, kosti zvířat, z nahodilých setkání apod.)
- ZE ZÁMĚRNÉ NAVOZENÝCH SITUACÍ (lití vosku či olova, poloha odhozených předmětů apod.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

VLKODLACI

 Vzduch čpí pachem hlíny a kapradí. Poslední světýlka z domků na okraji vsi poblikávají jako světlušky a pak se ztrácejí za hradbou lískových keřů, statných dubů a trsů lesního podrostu. Pod nohama je cítit měkké tlející listí a vlhký mech. Mnohem příjemnější než dřevěné podlahy a kamenné dlaždice. Ozývá se zurčení nedalekého potůčku a korunou lesních velikánů probleskuje bledé světlo měsíce. Je tak velký, jako by chtěl zavalit celý les, vesnici, celou zem. Rozbrázděné oči na jeho povrchu se šklebí na zbloudilce a jeho marné snaze prodírat se hustým lesním podrostem. Než to přijde… Ten toužebně očekávaný okamžik, kdy se prsty zatnou do poddajné zeminy a celé tělo se zkroutí v neovladatelné křeči. A pak uvolnění…
Bratři, jsem tu mezi vámi!"

Snad tato ukázka alespoň částečně naladila vaše myšlenky. Vlkodlaci jsou stvoření noci, takže si raději zhasněte nebo zatemněte okna:o) Díky mnoha filmům a hrám, zabývajících  se tímto fenoménem, už veřejnost o vlkodlacích ví mnohé. Hůře jsou na tom už jen nebozí upíři, jejichž mystika byla širokým zájmem veřejnosti odrána až na kost. Nu, nedá se nic dělat, snad v tomto článku najdete něco nového, ale nečekejte nic určitého, jen náznaky a snahu o co nejširší pohled na vlkodlaky.
Všichni víte, co je vlkodlak zač. Nebo tedy, filmy a hry vám ukazují vlkodlaky tak, jak si je sami představují. Převládá tedy nyní obraz vlkodlaka jako ochránce zájmů Země, bojovníka s vampíry, jako středověké zlo, které bylo spolu s vlky zdánlivě vymýceno. Můžeme se jen domnívat, ale něco jako vlkodlak zřejmě existovalo i velmi, velmi dávno, v časech rané lidské historie…

Pokud by se vám podařilo se někdy dostat do nějaké francouzské či španělské jeskyně s paleolitickými malbami, mohli byste mezi stády bizonů, koní a mamutů vzácně zahlédnout lidské postavy. Oproti těm zvířecím je jich opravdu málo, ale těch pár stojí za to. Z toho malého množství existuje i několik zobrazujících zvláštní jev. Jsou to lidské postavičky se zvířecí hlavou, nejčastěji lví či medvědí. Často je však těžké poznat o jaké zvíře může jít. Klidně může být vlčí, v té době byli vlci rozšířeni po celé Evropě. O čem to ale svědčí? Mohou to být postavičky čarodějů, šamanů, kteří si nasazují zvířecí hlavy za nějakým účelem - zřejmě, aby budili dojem zvířete, aby převzali některé jeho schopnosti. Jde o to myslet si, že jste to či ono zvíře. Jde o částečnou lykantropii? Snad minimálně psychickou. A nebo zobrazují skutečné lykantropy (nebo jiné "dlaky")? Tehdejší kulturní zázemí by jejich vznik mohlo zapříčinit mnohem snadněji než v pozdějších dobách. Mohl by tomu nasvědčovat i kanibalismus, je

nž byl na mnoha lokalitách doložen.

Bojovné národy záviděly vlkům jejich sílu a obratnost. Není pak divu, že se snažili vlkům nějak připodobnit i vzhledem - vlčími kůžemi, čapkami, drápy. Někteří galští vojáci si připevňovali na přilbu vlčí hlavy symbolizující sílu a mužnost. Píseň o Nibelunzích vypravuje, že germánští bojovníci si opékali vlčí maso a pojídali je, aby si tak osvojili vlastnosti zvířete. Ve skandinávské mytologii, která klade velký důraz na bojové hodnoty, mají vlci důležité místo - vzpomeňte na ohromného Fenrira, který měl v poslední bitvě bohů zahubit samotného Ódina. Svědčí to o lidském okouzlení vlky, ale zároveň i o strachu, který vlci v lidech vždy vzbuzovali.
Víra ve vlkodlaky byla podle mně vyústěním všech strachů a tužeb. A nebo skutečných zážitků… Samotné anglické slovo werewolf vzniklo ze starosasštiny, kde wer označoval muže a wolf vlka. Byl to tedy tehdy werwolf, neboli dnes wolfman. Vlkodlaci byli dle všeho hojně rozšířeni i ve slovanských národech. Jejich pojmenování vzniklo spojením vlka a původního slovanského výrazu dlaka - kůže se srstí.
Slované měli mnohé bohy, nicméně pro nás je důležitý především Chors (jinak také Chrs, Chers, Churs nebo Chros), jak jej nazývají nejstarší rukopisy. Byl to bůh zobrazovaný jako člověk s vlčí hlavou (oblíbený slovanský znak, kupříkladu bůh Veles měl zase hlavu býčí). Tak jako byl Dažbog bohem slunce, byl Chors bohem měsíce (!). Není nám znám jeho vztah k hlavním božstvům, nicméně zřejmě byl bohem dobrým (i když je to někdy těžké posoudit). Nejobsáhlejší zmínku o Chorsovi nám poskytuje Slovo o pluku Igorově, kde se praví, že kníže Všeslav za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutorokaně ještě před kuropěním a zkřížil tak cestu "velikému Chorsovi". Kníže se měnil ve vlkodlaka, který se objevoval právě jen za měsíčního svitu. V představách dávných Slovanů pak zřejmě byl Chors jako mocné božstvo měsíce, které má vlčí hlavu a vládne armádám vlkodlaků. A právě kvůli spojení s Chorsem je těžké o vlkodlacích říci, zda byli "dobrými" či "špatnými".
Podle našich předků narození vlkodlaka provázejí neobvyklé okolnosti - novorozenec přichází na svět nohama napřed nebo s proraženými zuby. Lidé se mohli ve vlkodlaky proměňovat spontánně nebo pomocí nějakého nadpřirozeného prostředku - třeba kouzelného opasku z vlčí kůže nebo celou vlčí kůží přehozenou přes záda, někdy byly použity kouzelné masti (je pravděpodobné, že také s přísadami z vlčího těla). Tyto schopnosti byly vlastní především slovanským čarodějům - volchvům, kteří, zdá se, měli dost zkušeností s šamanismem. Zvláštní je, že vlkodlaky bývala i knížata, jak se můžeme dočíst v již zmíněném Slově o pluku Igorově o knížeti Všeslavovi. Podle pozdní tradice se ve vlka proměňoval i mladší syn bulharského cara Symeona Bojan. Ve vlka se měnil i hrdina srbských epických písní Drak ohnivý vlk, jehož původ je někdy hledán ve slovanských mýtech. Víra ve vlkodlaky byla u Slovanů tak silná, že slovanský výraz převzali i jejich sousedé - Řekové, Rumuni (varkolak), Albánci, Turci (vurkolak).

Ani Řecku se vlkodlaci nevyhnuli, vždyť jak asi vzniklo slovo lykantrop (lykos = vlk, anthropos = člověk)? Zdá se totiž, že slovanská víra ve vlkodlaky se právě zd

e prolínala se starší tradicí, která je zachycena již v antických textech (Petronius). Vlk je zde však zobrazován jako démon, nepřítel lidstva a jasný "záporňák". Často je tu považovali za upíry ve vlčí podobě. Dlouho přežívala pověra, že bojiště jsou po boji poseta mnoha upíry ve vlkodlačí podobě, kteří zde sají prýštící krev umírajícím vojákům.
Asi nejznámějším řeckým vlkodlačím mýtem je příběh o Lýkáónovi. Byl králem Arkádie a žil se svým dvorem v naprosté bezbožnosti a zvrácenostech. Na jedné hostině podal bohu Diovi, kterého nepoznal, pokrm z dětských končetin. Zeus to však prohlédl, na Lýkáóna se rozhněval - proměnil ho ve vlka a celé jeho království rozprášil.
O vlčích proměnách hovoří i další legenda. V Řecku žila krásná princezna Théofané, která měla mnoho nápadníků. Zamiloval se do ní však bůh moří Poseidon a protože byl žárlivý, unesl princeznu na svůj ostrov. Její nápadníci se však rozhodli, že něco musí podniknout. Vypluli proto na moře, až dorazili k Poseidónově ostrovu. Na něm ale nebylo zhola nic, pouze ovce. Nápadníci po marném pátrání několik ovcí zabili a počali stahovat z kůže, aby si je opekli. Když to však spatřil Poseidón, proměněný v berana, rozzuřil se a za jejich opovážlivost všechny nápadníky proměnil ve vlky. Ty ovce totiž nebyly ovcemi, nýbrž lidmi, které Poseidón proměnil, aby tak svůj ostrov zamaskoval.

Středověk se dá vykládat jako metla vlkodlaků (a dalších pohanských démonů), zároveň je to však také období, ze kterého nám zbylo nejvíce pramenů o těchto netvorech. Křesťanská církev se ve své snaze vymýtit v Evropě pohanské kulty pustila do nesmiřitelného boje se všemi démony, pohanskými svátky a samozřejmě samotnými pohany, pokud nepřestoupili na křesťanství. Jak skončili neposední pohané víme (+), jak se nám pozměnily pohanské svátky víme taky (Vánoce, Velikonoce, rovnodennosti, apod.). S vlkodlaky, upíry, divoženkami a dalšími si církev také poradila vcelku elegantně. Všechny tyto bytosti se rázem staly jedněmi z mnoha podob ďábla, Satana, který se tak skrze ně konečně probouzí k životu. Dá se tedy říci, že pohanské kulty nemalou měrou přispěly k formování podoby, jakou má křesťanství dnes. Co se týče vlkodlaků, na jejich existenci (nebo jak to doopravdy je:o) doplatili především vlci. Pravdou sice je, že během četných válek se vlci často přemnožovali a ztráty na dobytku pak byly velké, nicméně… Dalším faktorem, který vlky definitivně vyhnal z Evropy, byla církev, která jim v souladu s vlkodlačím mýtem přisoudila nesmazatelnou nálepku ďáblových nástrojů.

 

Na druhou stranu, právě ze středověku se nám dochovalo množství "šťavnatých" dogmat týkajících se vlkodlaků. Jednalo se o pověry z pohanských dob doplněné o množství nových "skutečností". Vlkodlakem se tak stával člověk, který byl jiným vlkod

lakem pokousán, snědl vlčí maso (zajímavé v kontextu s výše zmíněnými germánskými bojovníky), dokonce bylo nebezpečné sníst maso z jiného, vlkem zabitého zvířete. Dále se začal proměňovat, pokud se napil ze stejného poháru jako vlkodlak v lidské podobě nebo z vody, ze které pijí vlci (dost nebezpečné bylo pít vodu z otisku vlčí tlapy). A konečně jasným předurčením bylo jíst lidské maso - to navozuje myšlenku, že tak snad vznikli první vlkodlaci na samém úsvitu lidských dějin. Jenže vlkodlakem se mohl stát člověk i úmyslně a to za pomocí jiných, zajímavých metod. Mezi ně se počítalo již zmíněné potírání kouzelnou mastí a přehazování vlčí kůže, to vše provedeno za úplňku na nějaké křižovatce  cest (nebo na jiném mystickém místě). Dosáhnout toho šlo snad i jinými tajnými rituály. Takoví lidé byli většinou považování za kouzelníky a čaroděje. Nepochybuji o tom, že pověry o takových vlkodlacích poslaly na hranice spoustu bylinkářek, lidí podivných a osamělých, kteří trávili většinu času na okraji lidské civilizace, nejčastěji v lese.

Někdy se také vlkodlaky stávali lidé v důsledku uhranutí či uřknutí. Tím se zabývali právě čarodějové a čarodějnice. V Portugalsku se to stávalo sedmým synům (ale nesměli být přerušeni dcerou, což už samo o sobě je obtížným kouskem). Existovaly také tzv. prokleté rody, kde se stávali vlkodlaky všichni. Jako karmickou tezi lze považovat myšlenku, že vlkodlakem se stával člověk, který byl zlý, krutý nebo spáchal hrozný zločin.
Z těchto dob také pochází řada "ověřených" indicií, podle kterých lze vlkodlaka v lidské podobě rozpoznat. Neklamnou známkou jsou vystrčené zuby nebo dlouhé tesáky (zde středověký člověk jistě pociťoval jisté dilema, zda se spíše neohlédnout po nějakém česneku, kolíku a palici), dále zašpičatělé uši, srostlé obočí nebo příliš zarostlý obličej. Chlupaté dlaně už člověka většinou přímo odsuzovaly, stejně tak dlouhé zakroucené nehty. A konečně, poblíž takového vlkodlaka většinou zvířata nervózněla a zvláště psi byli k neudržení.
I když způsobů, jak se stát vlkodlakem, je mnoho, návodů, jak se vyléčit, už tolik není. V Portugalsku pomohlo, aby šel postižený na křižovatku a plazil se po zemi. Ve Finsku úplně stačilo, aby jej v jeho vlčí podobě poznali jeho blízcí a oslovili ho křestním jménem. Litevští vlkodlaci se svého prokletí zbavovali tak, že jej jednoduše předali dál a to tak, že dali někomu napít ze svého poháru a řekli: "Na zdraví!". Pokud to člověk přijal a odpověděl: "Děkuji", stal s vlkodlakem on (zde se ukazuje, že za slušnost se platí). Pokud se stal vlkodlakem člověk kvůli svému zločinu, bylo možné ho vysvobodit tak, že ho donutili k přiznání svých zločinů a musel být poraněn stříbrnou kulkou.
Jak vlkodlaka zabít, to je věc, kterou ve středověku znal snad každý. Bylo třeba posvěcené nebo stříbrné zbraně. Když pak netvor padl, bylo nutné uříznout mu pro jistotu hlavu, případně vyjmout srdce a spálit. Popel se házel do řeky. Na zahnání vlkodlaka ale stačily magické rituály a zaříkávání nebo známý vlčí mor - vlkodlak neútočil na ty, kteří ho nosily na krku nebo ho měli pověšený nade dveřmi svého domu. Pokud někdo sebral vlkodlakovi šaty, které zanechal na místě proměny ve vlka, nemohl se proměnit zpět na člověka.

Vlkodlaci v mnoha oblastech přežili středověk, ale do dneška zvěsti o nich dost utichly. Jestlipak to nebude tím, že už nemáme žádné vlky? Možná. Možná to je ale dost dobře i tím, že dnes už víme o několika "skutečných" případech vlkodlaků, kteří ovšem nejsou vlkodlaky tak jak je vidí mnozí z nás - tedy jako lidi proměňující se ve vlky.
První z těchto skutečností je choroba zvaná porfýrie. Její příčinou jsou poruchy v DNA, které se snadno v rodině dědí. Stává se tak chorobou do značné míry geograficky zatíženou, vyskytující se zvláště v hlubokých horských údolích, kde jsou komunity lidí izolované od ostatních (časté případy ze Švýcarska, Švédska, Norska, apod.). Zaznamenán je však i případ jedné rodiny v Bretani. A co třeba hluboké lesy Transylvánie… Lidé poznamenaní touto chorobou trpí na okraji společnosti jako netvoři, nevycházejí ven, jsou považování za vlkodlaky nebo upíry. Chybný gen jim deformuje kosti a tkáně, jejich kůže získává hnědý odstín, stejně tak jejich zuby a nehty. Jsou velice citliví na denní světlo. V některých případech se objevuje nadměrné ochlupení po celém těle, obličej nevyjímaje. Tyto deformace pak souvisí s dalšími psychopatologickými jevy, jako je hysterie, deliria, deprese a další poruchy. Těžko se pak divit, že byli považováni za netvory, když tak vlastně vypadají…

Autismus možná také může za značnou část vlkodlaků. Děti postižené touto psychickou chorobou se chovají jako zvířata - chodí nejraději po čtyřech, budují si z různých věcí jakási doupata, nemluví, pouze skučí a vrčí. Říká je jim příznačně "vlčí děti". Známé jsou také případy dětí, které skutečně strávily podstatnou část života s vlky, také s již nedokázaly zařadit zpět do lidské společnosti. Podobné případy byly dříve zřejmě prohlášeny za posedlost ďáblem a oběti byly uvrženy v lepším případě na doživotí do žaláře.

I přes tyto výjimky, je možné, aby něco podobného jako vlkodlak existovalo? Že by snad platilo přísloví, že na každém šprochu pravdy trochu? A pokud dříve ano, je možné, aby přežili do dneška? Snad odešli spolu s vílami, vodníky, draky a dalšími duchy pryč. Nebo čekají na další šanci…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slovanské božstvá

Každý národ má svoju históriu a svoju mytológiu či už to sú kelti, alebo germáni. My si povieme niečo o tej našej, slovanskej.

Len s veľkou dávkou nadsázky tu môžeme hovoriť o nejakej mytológii vzhľadom na to, že informácie o božstvách a s tým spojené príbehy boli zaznamenávané len ústne. Slovania uctievali štyri základy - vodu, oheň, nebo, zem a tri svety - Jav, Prav a Nav. Jav je materiálny, Nav nehmotný a Prav je právo , ktorým vládli. Mali veľa bohov a bôžikov od tých hlavných, až po domové. A ako vlastne vznikol ten náš svet?
Na začiatku bolo Zlaté vajce a v ňom tvorca všetkého. Volal sa Rod a stvoril svet spolu s matkou Ladou. Z jeho dychu sa zrodil Svarog (hlavný boh Slovanov a "otec" všetkých bohov), ktorý dokončil stvorenie sveta.
Dažbog, boh slnka a ohňa, je synom Svaroga. Jeho koč bol ťahaný troma koňmi: zlatým, strieborným a diamantovým. Tvrdí sa, že ráno začal ako dieťa a večer bol z neho starec.
Perun bol slovanský boh hromu. Jeho atribúty sú kôň, dvojkolesový voz a sekera. Zo stromov mu bol zasvätený dub a z dní štvrtok. Po nástupe kresťanstva bol vymenený za proroka Eliáša.
Dodola (Perperuna), manželka boha Peruna a bohyňa dažďa.
Ďaľší v poradí sú dvaja bratia Belbog a Černobog.
Belbog už podľa mena naznačuje, že ide o bieleho boha, pána svetla, šťastia, ktorý dobrých odmieňa a zlých trestá. Pravým opakom je Černobog, pán tmy a zla. Jeho manželku Morenu pozná každý. Bohyňa smrti, ktorá vládne v zime. Ľudia dodnes oslavujú koniec jej vlády symbolickým vhodením Moreny do vody.
Veles - boh dobytka, úrody a ochranca majetku. Po nástupe kresťanstva bol vykreslovaný ako démon.
K Svantovítovi sa ľudia modlili pre úrodné plodiny a úspech vo vojne. Vedel predpovedať budúcnosť.
Kupala je bohyňa byliniek, čarodejníctva, sexu, ale aj matka vody, spojená so stromami a kvetmi. Jej oslava pripadala na letný slnovrat.
Lada bola symbolom života a šťastia.
O Stribogovi je len málo informácií, no pravdepodobne bol bohom vetra.
Živa, ako už samotné meno napovedá, je bohyňou života.
Kapitolou samou o sebe sú Domoví bohovia, ktorí mohli človeku veľmi prospieť. Žiadny dom nemohol byť bez ich ochrany. Novopostavené domy boli bez šťastia a peňazí až do doby, kedy v ňom neumrela hlava rodiny (odtiaľ zamurovávanie za živa).
Je ich naozaj veľa (a to som nespomenula vodníkov, víly, divožienky, meluzínu...) a vyvolávajú v nás zvedavosť svojím tajomstvom. Je len škoda, že v dnešnej rýchlej dobe zabúdame na vôňu mystiky a starých bájí.